Zkouška
Oštěp se zabodl do země vedle Taaje. To bylo těsné! Mohutný generál Království nosorožců ale neměl čas na oddech. Musí utíkat, co mu síly stačí. Kdesi za ním se ozvalo řvaní lva. Šampion, který na něm jel, si prohlížel bojiště a šklebil se. Vítězství už jim neuteče.
Taaj se naposledy otočil. Zbytky jeho armády prchaly všemi směry. Nepřátelé zvedali svoje zbraně, bušili se do štítů a řvali nadšením z vítězství. Nedobíjeli raněné ani prchající – pravidla ve válce o dědictví Říše světla byla jasně daná, milosrdná a především dodržovaná. Navíc věděli, že z takové porážky se Taajův lid jen tak nevzpamatuje.
Taaj si vztekle odplivl, utřel krev a zmizel mezi stromy. Nebylo kam jinam utéct; musí se ukrýt do pralesa. Zatímco přeskakoval spadlé kmeny, vyhýbal se trnům, protahoval se křovím a dával si pozor na jedovaté hady, přemýšlel, co dál. Musí dát svoje vojsko dohromady, posbírat uprchlíky a naverbovat posily. Vycvičit si nového nosorožce, na kterém pojede. A potom…
Těsně za ním se ozvalo zapraskání větviček a Taaj sevřel dýku. Kdo to…
Z houštiny se vyloupl čtyřnohý stín, v přítmí džungle téměř neviditelný, a Taaj si oddechl. Uzima.
Gepardokentauřice, jedna z šamanek jejich království. Když ji viděl naposledy, odrážela útok dvou nepřátelských válečníků. Jaké to štěstí, že se zde potkali! Taaj vyskočil a objal ji. Nemuseli si říct ani slovo, jejich oči se zalily slzami. Jsou tu a žijí. Můžou bojovat i další den.
„Taaji,“ řekla šamanka a hlas, jindy tak trpělivý a rozvážný, se jí chvěl vzrušením, „něco jsem našla. Kousek odsud. Chtěla jsem to prozkoumat, ale pak jsem zaslechla tvoje kroky a běžela jsem za tebou. Ale… musíš to vidět. Hned.“
Taaj ji nikdy neslyšel mluvit tak naléhavě. Byl unavený, podrápaný od houští, z přeraženého nosu mu pořád ještě kapala krev a pravé rameno, kam jej praštil kyj jednoho z nepřátelských válečníků, bolelo. Chtěl se vrátit domů, a to co nejrychleji. Ale něco v jejím hlase ho přesvědčilo.
„Tak jdeme. Veď mě,“ přikývl a šamanka jedním plavným skokem zmizela mezi stromy. Taaj ji následoval.
U zikkuratu
Čekal leccos, ale tohle mu vyrazilo dech.
„To… to… to vybudovali… Čwezijové?“ zeptal se a šamanka přitakala.
Chrám byl obrovský; zikkurat sahající až do nebes. Jen ty nejvyšší stromy jej předrůstaly. Nejspíš byl už dávno opuštěný; mezi kamenné kvádry se tlačil mech, na některých stupních se již uchytily menší rostliny i stromy a po jeho východní straně se potulovala smečka kočkodanů. Na některých místech se kamení už drolilo. Příroda si brala to, co jí kdysi Čwezijové vzali. Přesto Taaj chápal, jak mistrovští stavitelé byli. Takovou gigantickou budovu by nikdo z jeho království nedokázal postavit, ani kdyby na tom závisel jeho život.
„Víš, jak se dostat dovnitř?“ zeptal se.
Gepardokentauřice přikývla. „To není problém. Ten nás čeká až uvnitř.“
Válečník se zarazil.
„Co tím myslíš?“
„Čwezijové odsud neodcházeli právě v dobrém,“ řekla. „Spíš naopak. Zuřili. Lid, kterému dali tolik darů, začal být rozmařilý a ztratil pokoru. Přibývalo sporů, čwezijských darů si nikdo nevážil, křiklouni volali po revoltě a vypadalo to, že brzy poteče krev. Proto odešli. Pokud jsou tam uvnitř nějaké poklady, nebo spíš znalosti, protože Čwezijové uctívali bohatství ducha, dost možná budou hlídané.“
„Mně se ale zdá, že tam nikdo nebyl už stovky let,“ namítl Taaj.
Pokrčila rameny a neodpověděla.
„Tak jdeme.“
Vykročili směrem k chrámu. Taajovi přišlo, že najednou vše ztichlo. Už neslyšel ptáky, bzučení hmyzu ani řev opic. Obloha potemněla a vzduch zhoustl. Taajovi po zádech přeběhl mráz. Tohle místo je strašidelné, uvědomil si. Čwezijové přinesli zemi mnoho dobrého. Naučili lidi lépe obdělávat půdu, ukázali jim, jak obrábět kov, jak chovat dobytek. Ale přesto – nebo právě proto – měli pověst čarodějů. Je toto snad nějaké zlé kouzlo, které jim má zabránit vstoupit do zikkuratu?
To je jedno. Je Taaj, šampion svého lidu, a udělá cokoliv, čím by mu pomohl. Odfrkl si a odhodlaně pokračoval v cestě. Šamanka jej zkoumavě pozorovala, ale nic neříkala.
Vchod do chrámu našli snadno. Byl vysoký několik stop, široké kamenné dveře, rozvalené dokořán. Kdo je asi otevřel? Taaj se podíval na zem a osahal žulovou podlahu prsty. Něco mu to nehrálo, ale nebyl si jistý.
V neznámém labyrintu
Vstoupil dovnitř. Neklid, který předtím potlačil, zesílil. Škoda, že v bitvě přišel o svůj oštěp a štít! Měl jen dýku, a to bylo málo. Uzima kráčela za ním. Mrskala ocasem a ostražitě se rozhlížela. Jako každý šaman, i ona viděla, co je ostatním lidem skryto. Co se jí asi honí hlavou? Mlčela, takže se na nic neptal. Jestli je tu nějaké nebezpečí, určitě ho upozorní.
Alespoň tu nebyla tma. Na stěnách v chodbách visely zvláštní louče; nehořely, ale přesto zářily studeným, bleděmodrým světlem. Taaj se jednu pokusil sebrat, ale nešlo to, byly příliš pevně přidělané ke zdi. Možná by nějakou dokázal se svou nadlidskou silou urvat, ale přišlo mu jako hloupý nápad se o to pokoušet.
Prošli hluboko do útrob zikkuratu. Chodba se vlnila a klikatila; jednou se propadala do země, jindy stoupala vzhůru. Taajova ostražitost pominula. Začínal být unavený a malátný…
„POZOR!“
Šamanka se vrhla vpřed, zatímco Taaj reflexivně uskočil dozadu. V poslední možnou chvíli. Dvojbřitá, obrovitá čepel připomínající kyvadlo, která se vynořila ze zdi a znovu v ní zmizela, jej málem rozkrojila vejpůl. Polil ho studený pot a roztřásl se. To bylo pěkně těsné!
„Jsi v pořádku?“ zavolala na něj Uzima.
Přikývl, pořád ještě neschopný slova. Ale šampionem království se nestanete tak, že byste se třásli po každém ohrožení života strachem. Rychle se zase ovládl. Jak se teď dostane dopředu? Uzima je nelidsky rychlá; jako gepard, jímž částečně byla. Co on? Dokáže kolem pasti proběhnout? A co když ne? Bude z něj žrádlo pro krokodýly. Pro malé krokodýly.
„Co nejvíc se rozběhni,“ začala Uzima, ale on zavrtěl hlavou. To nezvládne. Byl o dvě hlavy větší než nejvyšší chlap z jeho armády a těžký tak, že jej i nosorožec sotva unesl. Musí tenhle problém vyřešit jinak. V pohádkách vždycky vyhrává chytré řešení; ho ale napadalo jiné, které se k němu hodilo víc.
Půjde na to jako na všechny problémy. Silou.
Otočil se čelem ke zdi, z níž kyvadlo vyjelo, a skočil přímo do jeho dráhy.
Už na něj letěla, čepel ostrá jako nůž, a mířila mu přímo na hrudník, Taaj měl roztažené ruce a vší silou tleskl, jako kdyby chtěl rozmáčknout toho největšího moskyta na světě.
Náraz jej přirazil ke zdi, vyhekl a v první moment si myslel, že je mrtvý, ale pak si uvědomil chlad kovu ve svých dlaních a pochopil, že jeho plán vyšel. Udržel čepel ve svých svalnatých pažích, její ostří mu olizovalo hrudník, na kterém vyrašilo pár kapiček krve, ale jeho ruce, zaťaté a sevřené, nenechaly kyvadlo rozkrojit jej napůl. Zhluboka se nadechl a postrčil je od sebe. Zmizelo ve zdi a ihned se zase spustilo, ale Taaj už tam nebyl. Stál vedle Uzimy, zpocený a s vyceněnými zuby. Přežil!
Opřed se dlaněmi o kolena a ztěžka dýchal. Zraněné rameno jej bolelo. Tohle bylo o fous.
Uzima jej těma svýma nečitelnýma, chladnýma očima pozorovala.
„To bylo dobré, Taaji,“ řekla.
„Žiju. Takže máš nejspíš pravdu,“ odvětil šampion a zatřepal rukama. Svaly měl z toho vypětí napumpované a srdce mu bušilo jako tamtamy. Nejradši by to ještě chvilku rozdýchával, ale bál se zdržovat se v chodbách zikkuratu déle, než bylo nutné. Museli jít dál.
Další míle. Je to vůbec možné? Taaj začínal ztrácet ponětí o čase. Jak dlouho tu už bloudí? Hodiny? Nebo se jim to jen zdá? Kolik vzdálenosti urazili? Připadalo mu, že už ani nemůžou být v chrámu, že je podzemní chodby musely odvést úplně jinam.
Začínal být unavený. Těžko se divit; ještě před dvěma hodinami stál na bitevním poli na hřbetě svého věrného nosorožce a vrhal se na zteč proti štítové hradbě, ježící se oštěpy. A teď, po prohrané bitvě, unavený a špinavý, prolézá nějaký prastarý chrám.
Ale byli to Čwezijové, kdo ho postavil. A o to tu jde.
Jsme tu sami?
„Taaji!“ řekla přísně Uzima. Šampion zamrkal.
„Zamyslel ses. Vůbec se nedíváš na cestu. Zapomínáš, kde jsme. Prober se!“ sykla šamanka. Taaj zatřepal hlavou, aby z ní vyhnal zbytečné myšlenky. Má pravdu. Musí se mít na pozoru.
Právě včas.
Šlápl a země se mu pohnula pod nohama. Reflexivně se odrazil dozadu a spadl na záda. Uzima prudce zastavila; díky svému lehkému, kočičímu našlapování snadno uskočila.
Před nimi byla jáma. Nikterak hluboká – kdyby do ní Taaj skočil, hlava by mu koukala ven, možná i ramena – zato plná jako mužská paže dlouhých, železných hrotů. Těžko říct, proč ji předtím neviděli, zda ji zakrývalo nějaké kouzlo, iluze nebo co, ale nyní se před nimi zubila.
„Možná bych to mohl prostě přelézt. Mezi těmi ostny je dost mezer, protáhl bych se. Ale raději to přeskočíme,“ přemýšlel nahlas Taaj. Jáma nebyla nijak široká. Gepardokentauřice se přes ni přenese, jako kdyby měla křídla, a i válečník si věřil.
A pak si něčeho všiml.
„U všech nosorožců,“ zachrčel, „někdo tu byl před námi.“
Jeden z ostnů byl pokrytý zasychající krví. Ať byl onen neznámý před nimi kdokoliv, moc velký náskok neměl. A na rozdíl od nich si pasti všiml pozdě. Když se Taaj pořádně podíval, všiml si, že další skvrny od krve jsou na druhé straně jámy. Ten člověk, pokud to byl člověk, se ještě dokázal vyhrabat ven. A patrně pokračoval v cestě.
„Nesmíme ztrácet čas,“ zasyčela šamanka a jedním plavným skokem nechala past za zády. Taaj se nedivil, že tak spěchá. Hořela touhou po čwezijských znalostech a bála se, že by je někdo ukradl nebo znehodnotil. Taaj se rozběhl a přeletěl na druhou stranu, kde dopad ztlumil tak, že se stočil do kotoulu. V mžiku byl zase na nohách. Přes svou mohutnost byl mrštný jako gazela.
„Pokračujeme,“ zafuněl, oči na krvavých stopách.
Zázrak v srdci chrámu
Nešli dál dlouho.
Před nimi se otevřela široká komnata. Byla osvětlená desítkami těch zvláštních loučí, z nichž některé visely ze stropů na stříbrných řetězech. Strop podpíraly čtyři mohutné, ornamenty, zvířaty a rostlinami zdobené sloupy. Stěny byly poseté freskami i měděnými rytinami. Uzima okamžitě poznala výjevy ze života čwezijských panovníků. Zde učí lid, jak obrábět železo, tady čarují či vykonávají náboženské rituály, na další stěně představují své zákony, sepsané na dlouhém pergamenovém svitku. Taaj zíral na ty zázraky jako očarovaný.
Naproti nim, na druhém konci komnaty, stála mohutná dvoukřídlá brána. Byla zavřená, ale nikde neviděl žádný mechanismus, který by ji otvíral. Snad je na druhé straně zajištěná závorou?
Pak uslyšel šramot. Okamžitě tasil dýku. Zpoza jednoho sloupu se vybelhal…
Šampion Království buvolů Jabari!
Taaj jej okamžitě poznal. Nejednou proti sobě stáli na bitevním poli. Jenomže to byl Jabari vždycky plný síly a nebezpečný. Teď? Sotva se belhal. Držel se za žebra, ohnutý jako stoletý stařec, a jeho tvář se leskla potem. Vypadal, že se každou chvilku složí, a Taaj si uvědomil, že mu z boku pomalu, ale jistě stéká krev. To on byl tím neznámým, který je předběhl! A ke své smůle za to zaplatil.
„Jabari!“ zvolal a vykročil vpřed. Uzima mu kráčela v patách a stále ještě nedokázala odtrhnout oči od nástěnných maleb, které ji okouzlily.
Sotva udělal Taaj tři kroky, po zádech mu přeběhl mráz. Jako by se ocitl v ledové jeskyni; chlupy se mu zježily, najednou mu byla strašlivá zima a když vydechl, od úst se mu odloupl obláček páry.
Všude kolem něj se začal tetelit vzduch. Rozeznával v něm jakési oči, stovky párů očí, které jej probodávaly jako oštěpy a pátraly v něm. Měl pocit, jako by se mu obrátily vnitřnosti, zapotácel se, a ty oči na něj pořád zíraly. Duchové! Otočil se na Uzimu, ale šamanka tam nebyla, jako kdyby se propadla do země. Stěny komnaty se vzdálily, všechno bylo rozmazané, a pak se ozvaly ty hlasy.
Duchové Čwezijů
„KDO JSI?“ zeptal se někdo.
„Jsem Taaj. Šampion Království nosorožců!“ zvolal, ačkoliv s ním hrůza třásla.
„PROČ JSI PŘIŠEL?“
„Abych našel stará tajemství Čwezijů a pomohl tak svému lidu. Abych obnovil slávu Kitarské říše!“ zvolal a pěstí se udeřil do hrudníku.
„JSME DUCHOVÉ ČWEZIJSKÝCH VLÁDCŮ. TVŮJ SEN SE MŮŽE SPLNIT. ALE DOKAŽ, ŽE JSI TOHO HODEN!“
„Řekněte mi jak a udělám to!“ už se nebál.
„ZABIJ JABARIHO. ON JE KLÍČEM K BRÁNĚ!“
Zarazil se.
„Já ho zabíjet nebudu,“ řekl pomalu. „Je můj nepřítel, ale tohle si nezaslouží.“
„TY UBOHÝ ZBABĚLČE! MYSLÍŠ, ŽE SE BUDEME DĚLIT O NAŠE TAJEMSTVÍ SE SLABOCHEM? POKUD HO NEZABIJEŠ, TAK TI BUDE BRÁNA ZAPOVĚZENA NA VĚKY!“ zahučeli duchové. Najednou byli blíž, jejich hlasy přímo křičely, oči si ho prohlížely zblízka a leskly se hněvem a pohrdáním. Chlad byl mnohem silnější, nyní mu rozdíral kůži na kusy.
Podíval se na svoji dýku a na Jabariho. Válečník klečel na zemi a třásl se. Není nic snadnějšího než jedním bodnutím zhasit jeho život!
Taaj odhodil dýku. Zapomněl na zimu, strach i dveře; celou mysl mu ovládla jediná myšlenka.
Opovržení.
„Vy že jste nám vládli? Vy, kteří bažíte po krvi?“ zaječel a odplivl si. „To radši ať celá Kitara shoří v pekle, než abych udělal, co po mně chcete!“
Duchové zmizeli. Už žádné oči. Najednou mu bylo příjemně teplo.
I Jabari zmizel.
Uzima stála za ním, oči vytřeštěné.
„Co… co se stalo…?“ zeptala se.
Taaj se nadechl, aby jí odpověděl, když se mu v hlavě ozval cizí hlas.
„Prošel jsi zkouškou. Kitaru nikdy nemůže sjednotit ten, kdo bez váhání prolévá cizí krev. Říše světla je postavena na moudrosti a milosrdenství,“ řekl mu.
A brána se začala otevírat.
Taaj chytil Uzimu za ruku a společně vstoupili dovnitř, do útrob chrámu, kde se skrývala mnohá kouzla a tajemství Čwezijů.
Nejnovější komentáře