Jak bylo sjednoceno Řecko
Ačkoliv Khôra: Zlatý věk pojednává o válkách řeckých městských států mezi sebou, hra dějově končí vpádem do Persie, který zavřel jednu významnou kapitolu starověkých dějin. Za ním nestojí nikdo jiný než Alexandr Veliký a do jisté míry také jeho papá Filip II. Makedonský, o nichž si povíme pár slov a ukrátíme si tak čas, než se dostaneme k další partičce Khôry.
Začneme už u Filipova otce. Amyntás III. byl zajímavou postavičkou. Za jeho vlády se v Makedonii, chudém řeckém státečku, jímž každý opovrhoval, děly všelijaké věci – řádily tu cizí vojska i armády vlastních spojenců, Amyntás musel několikrát utéct, střídavě se spojoval a dohadoval s jinými řeckými státy a snažil se celý ten zmatek vůbec přežít s korunou na hlavě a hlavou na krku.
Z železa znovuzrozená Makedonie
O co ale usiloval otec, to se povedlo synovi. Amyntásův syn Filip strávil mládí v Thébách jako rukojmí, aby posílil vztahy mezi Makedonií a Thébami – něco jako Theon Greyjoy. Po návratu se stal regentem Makedonie místo svého synovce Amynta IV., který na svoji královskou krev nakonec doplatil, když jej Alexandr nechal po svém nástupu k moci popravit.
V době, kdy Filip vládu přebíral, to tam vypadalo… no, asi jste to z druhého odstavce pochopili. Filip dokázal předvádět obratnou, prozíravou politiku a posilovat moc svého království slovem i mečem. Pro obě složky byla důležitá pořádná armáda, kterou Filip zmodernizoval. Inspiroval se přitom řeckým stylem boje. Armádu rozdělil na těžkou jízdu, kladivo svého vojska, těžkou pěchotu seřadil do populárních falang a začal využívat obléhací stroje. Postupně zpacifikoval barbarské kmeny Ilyrů a Thráků, dobyl několik menších měst, sjednotil drobné zemičky a knížectví a zvětšil armádu. Zejména ovládnutím Pydny se dostal do sporu s Athénami, avšak Pydna byla vůči ve válkách se trápící velmoci příliš daleko, než aby Athény mohly zasáhnout.
S jídlem roste chuť a sjednocená, silná Makedonie už měla dost toho, po jak dlouhou dobu byla pro ostatní druhořadým státem. Filip pomohl městu Krenides, které ohrožovali Thrákové, čímž získal podíl z místních zlatých dolů. Tím pak rozšiřoval armádu i uplácel spojence. Šikovnou diplomacií si zajistil mír na východě říše a postupně expandoval a získával další a další území. Jeho úspěchy byly stále bolavějším trnem v oku Athén, které proti němu razantně vystupovaly. Jeho syn Alexandr – jaká to ironie – mezitím studoval u Aristotela, seznamoval se s helénskou kulturou a učil se umění, filosofii, matematice i přírodním vědám.
Bitva o budoucnost
Čas, kdy mělo dojít k rozhodujícímu konfliktu, se ale neúprosně blížil. Řecké městské státy již pochopily, že jejich suverenita je ohrožena, a proti Filipovi vytáhlo vojsko Helénů v čele s Athénami. Tento odpor inicioval také řečník Démosthenés*, čímž definoval žánr filipiky, ostré řeči namířené proti konkrétnímu politikovi.
Obě strany se střetly v bitvě u Chairóneie. Ačkoliv byly řecké státy v početní převaze, Filip poslední roky nedělal nic jiného, než válčil. Jeho muži byli ostřílení veteráni a jeho generálové oplývali zkušenostmi. Živelnost mládí armádě přidal sám Alexandr, který se za dohledu královských velitelů chopil levého křídla. Bitva byla dlouho vyrovnaná, ale nakonec Filipovo pravé křídlo ustoupilo (těžko říct, zda úmyslně, nebo bylo zatlačeno). Alexandr, toužící po vavřínech slávy, prorazil řeckou linii a Filip, který nechtěl nechat svého syna ukrást všechny zásluhy, donutil své muže k protiútoku. Veteráni mnoha válek zabrali a Athénská obrana se rozpadla**.
Bitva u Chairóneie znamenala sjednocení Řecka, konec éry městských států a začátek tažení do Persie. Toho se už Filip nedožil – byl zavražděn a těžko hádat, kým, protože nepřátel si za svého bohatého života nadělal tisíce. Než naposledy vydechl, řekl Alexandrovi, ke kterému měl dost bipolární a zmatený vztah: „Můj synu, žádej pro sebe jiné království, neb to, které jsem opustil, je pro tebe příliš malé…“
A mladý si řekl, proč sakra ne. Ale to už je jiný příběh.
*Démosthenés se již dříve setkal s Alexandrem jako vyslanec Athén do Makedonie. Tehdy jej označil za maminčina mazánka, ale později nejspíš pochopil, že se úplně netrefil. A další zajímavost, Démosthenés přežil jak Filipa, tak Alexandra, mimo jiné tím, že v bitvě u Chairóneie zahodil zbraň a utekl. Jeho celoživotní odpor proti makedonské nadvládě pokračoval tak dlouho, dokud si jej nenašlo thrácké komando lovící odpůrce Makedonie a Démosthenés se neotrávil jedem.
**Mimochodem, zemřelo zde asi 5/6 tzv. Svatého oddílu z Théb tvořeného 300 páry mužů žijících ve stejnopohlavním svazku. Jeho idea byla, že muži, kteří jsou do sebe zamilovaní, udělají vše, aby zabránili zranění nebo smrti svého partnera. Až do této bitvy to fungovalo (a zuřivost svatých válečníků odnesla třeba i Sparta), na makedonské veterány byla ale i láska krátká…
Aténský Partenon. Autor: Steve Swayne (The Parthenon Athens), CC BY 2.0, dostupné z https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17065839
Svatý oddíl z Théb. Autor: Steve Noon
Falanga. Autor: Johnny Shumate
Nejnovější komentáře