Základem důstojného funusu je pochopitelně mrtvola. Na její přípravě si staroegyptští odborníci dávali zvlášť záležet. Sice nepoužívali termín „mumie“ (zemřelé většinou nazývali podle boha podsvětí Usire), přesto je toto slovo známé především právě díky Egyptu.

Co vlastně mumie je? Jde o tělo člověka či jiného živočicha, které je v důsledku vhodného uložení zachovalé. Taková mumie může vzniknout třeba zmrazením (například pověstný ledový muž Ötzi), v močálech nebo právě umělým procesem zvaným mumifikace. 

Mumifikace vznikla ve starověkém Egyptě v souladu s filosofií posmrtného života. Jejím účelem bylo zachování podoby mrtvého a ochrana jeho těla před rozkladem. Mumifikace představovala složitý rituál, jehož základem bylo odstranění vnitřností (kromě srdce a ledvin), vysušení těla pomocí natronu, jeho potření mastmi a cedrovým olejem a konečně zavinutí do jemných lněných obinadel. Trvala 70 dní a prováděli ji specialisté, tzv. mumifikátoři, kteří měli své dílny na okrajích hřbitovů. Těm se říkalo vabet, tedy „dobrý dům“. Pracovalo se na stole ve tvaru lůžka, který býval nakloněný a vybavený žlábky, aby z něj dobře vytékaly tělní i balzamovací tekutiny.

Umění, které přetrvá věky

Do podrobností problematiky nás zasvětí řecký historik Hérodotos. Ten navštívil Egypt kolem roku 450 př. n. l. a popsal tři základní způsoby mumifikace lišící se precizností úkonu a také cenou. Pokud jste neměli peníze, žádná velká legrace vás po funusu nečekala. Mumifikátoři vypláchli břišní dutinu ředkvovým olejem, balzamovali ji sedmdesát dní a měli hotovo.

fotografie: R. Shewchuk

A co říká Hérodotos o nejdražší variantě? Citujme samotného otce dějepisu: „Balzamovači zůstanou a s veškerou péčí provedou balzamování. Nejprve vytáhnou křivým železem mozek skrze nosní dírky, část ho vytáhnou takto, část tím, že dovnitř nalijí rozpouštějící látky. Potom naříznou ostrým aithiopským kamenem slabiny a vyberou celou břišní dutinu, vyčistí ji, vypláchnou palmovým vínem a znova vyčistí rozetřenými vykuřovacími látkami. Potom naplní břicho čistě utřenou myrthou nebo jiným kořením kromě kadidla, a když je naplnili, zase je sešijí. Pak naloží mrtvého do sodného louhu a tam ho nechají sedmdesát dní. 

Balzamovat delší dobu není dovoleno. Po uplynutí sedmdesáti dní mrtvého umyjí a celé jeho tělo zabalí do nařezaných pruhů plátna z Byssu a natřou klovatinou, které Egypťané většinou používají místo klihu. Potom převezmou mrtvolu příbuzní, dají udělat ze dřeva dutou podobu člověka, mrtvého do ní zavřou a uloží v pohřební komoře na stojato opřeného o zeď. Takový je nejdražší způsob mumifikace.“

Jak vidíte, i po smrti jde prožít všelijaká dobrodružství, ale, stejně jako v běžném životě, i zde to visí na penězích. Ale co když bylo hluboko do kapsy? Pak posloužila přirozená mumifikace, respektive kombinace horkého a suchého klimatu a umístění mělkých hrobů v porézním písku. Zde se tělní tekutiny nebožtíka odpařily a vzniklo sušené tělo, které mohlo ve správných podmínkách přežít věky. Je možné, že právě zde se egyptští mumifikátoři inspirovali. Díky tomu se posmrtného života mohli dožít i nejchudší občané. 

I mumie musí jít s dobou

Jako každý obor, i mumifikace podléhala trendům a postupně se vyvíjela. Velkým přelomem bylo objevení natronu – sloučeniny uhličitanu sodného a hydroxidu sodného – který se vyskytoval v deltě Nilu a má schopnost přirozeně vysušovat lidské tkáně.  Za 21. dynastie pak balzamovači vylepšili vzhled těla tak, že nařízli kůži na tváři a do řezu vsunuli jíl. To napomáhalo vrátit obličeji původní tvar. 

Přítrž tomuto hezkému zvyku udělala až arabská invaze do Egypta v roce 641 našeho letopočtu. Přesto se stal starověký Egypt symbolickým domovem mumií. Ačkoliv dnes se preferuje spíše pohřeb žehem, řekněte, nebylo by vám u srdci lehčeji, kdybyste věděli, jak hezky o vás bude po smrti postaráno?