Aby se faraonovi dobře putovalo do podsvětí, musela být pohřební komora řádně vyzdobena a vybavena. Většina královských hrobek byla zkrášlena malbami a náboženskými texty. V prvních hrobkách se většinou používaly texty z knihy Amduat, která je jednou z nejstarších manifestací představ o posmrtném v životě nejen v Egyptě, ale i na celém světě. Jejím příběhem je cesta slunečního boha Rea na bárce podsvětím. Cestou se setkává s řadou nadpřirozených bytostí mnoha symbolů, významů a fyzických podob (například hadí bohyně), přičemž musí plnit mnohé úkoly a bojovat s nepřáteli. Děj se dělí na dvanáct hodin. Končí zabitím hada Apopa ztělesňujícím temnotu a Reovým znovuzrozením a návratem na oblohu. Zezačátku byly tyto texty doprovázeny bohatými ilustracemi (právě v rámci hrobek faraonů), později praxe velela malby vynechat. 

Foto: Robert Thiemann

Psáno i kresleno

Ke změnám došlo za vlády faraona Haremheba, prvního faraona 19. dynastie. Texty z knihy Amduat nahradily texty z Knihy bran. Ta je své předchůdkyni velmi podobná a rovněž pojednává o putování slunečního boha během noci. V mnohém se ale liší, Hora místo početné výpravy například doprovází jen tři božské entity a posmrtný život je nově dostupný i pro jiné národy než Egypťany (tedy Asijce, Núbijce a Libyjce). Posledním panovníkem, který použil části Knihy bran na výzdobu své hrobky, byl Ramesse VII. Mimochodem, hrobka samotného Haremheba byla v Údolí králů nalezena, jenže bez mumie. Zda byl panovník nakonec pohřben jinde, či mumii zcizili zloději, se už patrně nedozvíme.

Tyto dvě knihy na konci 19. dynastie nahradila nejprve Kniha jeskyní (podsvětí je zde pojato jako jeskynní komplex, kde bohové i mrtví čekají na příchod Rea, aby je oživil) a poté ještě další texty, např. Kniha země, Kniha nebes či Reovy litanie.

Také rytiny a malby stálo za to. Přestože nebyly restaurovány, dochovaly se ve skvělé barevnosti (na rozdíl od pyramid a chrámů, kde byly většinou zcela zničeny). Mimochodem, právě kvůli malbám se v hrobkách nesmí fotografovat, podstatně rychleji pak blednou. Skvěle dochované jsou například v hrobce Ramesse VI. Malby většinou zobrazovaly výjevy z knihy mrtvých, například vážení faraonova srdce nebo jeho poslední soud. 

Co je v hrobce, to se počítá

Jak vidíte, faraoni nepřespávali v žádném holobytě, ale v pěkné, zajímavým čtením a pěknými obrázky vyzdobené hrobce. A protože do podsvětí nechtěli jít s holou zadnicí, obvykle s sebou měli spoustu věcí. Začneme samotným sarkofágem, hlavní součástí egyptské hrobky, která sloužila k uchování nabalzamovaného těla zemřelého. Ze začátku se používaly hranaté rakve a sarkofágy vyrobené z vápence, alabastru nebo žuly, řidčeji ze dřeva, které později převzalo roli hlavního materiálu. Na konci období Střední říše se začaly objevovat antropomorfní rakve s tvarem ležícího těla nebo mumie. Mohly tak sloužit jako náhrada těla v případě, že tělo zmizelo. K výzdobě sarkofágů faraonů a jejich příbuzných se používaly i vzácné kovy, například zlato symbolizující božské tělo nepodléhající zkáze. Později se sarkofágy a rakve stávaly ještě pestřejšími. Antropomorfní tvar doplnila řada kreseb představujících témata jako stvoření světa, podsvětí či boj dobra se zlem. Místo dlouhých textů z knih mrtvých se objevovaly zkrácené verze. 

Foto A. Shvets

A co všechno jste mohli v hrobce najít, pokud vás vykradači nepředběhli? Především kanopy, tedy nádoby, v nichž byly uloženy orgány mrtvého – játra, plíce, žaludek a střeva. Byly zhotovovány z různých materiálů, ale jejich vzhled se neměnil. Šlo o vyšší „vázy“ s plochým dnem a maximálním vydutím v horní třetině nádoby. Každý orgán byl pod ochranou jednoho ze čtyř Horových synů – Amset s lidskou hlavou se staral o játra, sokol Kebehsenuf o střeva, pavián Hapi pečoval o plíce a šakal Duamufet o žaludek. Jejich podobě se brzy přizpůsobily samotné kanopy, jejichž víka byla vyráběna ve tvaru hlav těchto božských bytostí. S příchodem Ptolemaiovců se orgány přestaly vyjímat, kanopy však zůstaly součástí vybavení hrobky.

Vyfešákovaná mrtvola

Protože mumifikace nevedla zezačátku k těm nejestetičtějším výsledkům, další součástí hrobky byla pohřební maska. Nejprve zakrývala kromě hlavy i krk, hrudník a část zad, postupně zadní část vymizela. Masky byly vyráběny hlavně z kartonáže či dřeva, časem se přešlo na kovy, v případě faraonů pochopitelně především zlato. Pohřební masky byly pomalované a často měly zvýrazněné vousy, ženské poprsí zachycoval reliéf, jako oči se používaly černé a bílé kameny. Maska měla za cíl mumii dávat lidský vzhled a umožnit jí tak přístup do záhrobí.

Velmi důležité byly také amulety, malé předměty, které chránily živé i mrtvé proti všem nemocem a nebezpečím. Zezačátku se používaly obyčejné lastury, později byly amulety vyráběny z drahých kovů, kamenů či dřeva. Za Střední říše se objevili skarabové. Amulety mohly mít mnoho podob, například miniaturní nádoby, tvar srdce či královské žezlo. Při balzamování se vkládaly do obinadel mumie, aby mrtvého chránily na jeho poslední cestě.

Významné místo zaujímaly také vešebty, drobné sošky sloužící jako součást pohřební výbavy. Jsou doloženy od 9. dynastie a zpočátku se objevovaly hlavně v hrobkách soukromých osob. Měly zastupovat zemřelého v jeho pracovních povinnostech či mu dokonce sloužit – mnohé měly v rukou nářadí, připraveny nastoupit na směnu. 

Život i smrt v přepychu

Další předměty pak měly za úkol dopřát zesnutému stejný luxus, na jaký byl zvyklý ze života. Šlo o předměty, které používal „zamlada“ (například Tutanchamonovy sandály), či byly vyrobeny přímo při příležitosti pohřbu. V hrobkách bylo možné nalézt svitky papyru, nábytek, sochy bohů atd.

Pokud vás tento text zaujal, určitě si objednejte jednu či raději více krabic hry Ve stínu pyramid a nechte si je vložit do rakve. V nekonečné věčnosti vám takové rozptýlení přijde jistě vhod!